O mě

Jmenuji se Lukáš Tatarin. Pocházím a žiji v Hradci nad Moravicí, což je malebné a krásné město s empírovým zámkem situované v údolí řeky Moravice rozkládající se osm kilometrů jižně od Opavy. Sám sebe bych charakterizoval jako pracovitého a cílevědomého býka se smyslem pro humor, zájmem o techniku, film a amatérskou fotografii.

 

Od narození…

Narodil jsem se v květnu roku 1996. Dětství jsme společně s mým o dva roky mladším bráchou a našimi rodiči trávili nejčastěji na zahrádce, v zahrádkářské kolonii nedaleko od domova. Jsem možná jedna z těch posledních generací, které vyrůstali „venku“ bez vysokorychlostního internetu a dotykových telefonů, jenž jsou pro dnešní nově narozené generace již samozřejmé. Jsem si jist, že díky tomu mám vybudovanou úctu k přírodě a zálibu v zahrádkaření, které mě naplňuje a dodnes dodává přes léto energii. Vždy jsme tátou ať už doma nebo na zahrádce něco tvořili, opravovali nebo různě vylepšovali. Miloval jsem práci s nářadím,

Pravidelné víkendové výlety parní lokomotivou za babičkou a dědou do Opavy ve mě učarovaly nadšení do železnice, vláčků a vše s tím spojené. Ještě v předškolním věku mi rodiče společnými silami stavěli model železnice, se kterým jsem si jako malý velmi rád a často hrával.  Mamka se věnovala stavbě modelů, zatímco táta všem těm drátkům a elektrice, tak aby to všechno dohromady jezdilo a svítilo. K železnici jsem později nepřičichl, zároveň jsem na ní nezanevřel. Trochu mě mrzí, že dnes model leží ladem a dále jej nerozvíjím (snad časem). Zájem o techniku a zejména elektroniku přetrval až dodnes.

Do školy a školky u nás

Školku a základní školu jsem odchodil v Hradci nad Moravicí, mém rodném městě. Již ve školce a na nižším stupni jsem navštěvoval několik kroužků. Turistický, sportovní, keramický. Rád jsem tvořil různé (zejména technické) věci a zlepšoval se v jemné motorice což v této době nebyla má silná stránka. Proto jsem nikdy neměl rád výtvarnou výchovu. Ostatně dodnes píši dosti nečitelně, pokud se nesnažím a výtvarné umění ve mě evokuje negativní vzpomínky na základní školu, která mě jinak vcelku bavila a chodil jsem do ní rád. Bavil mě také turistický kroužek. Turistika a vycházky jsou do dnešních dní mou zálibou. Zejména v zimních měsících, kdy jiné vyžití kvůli počasí nenalézám. Rád jsem chodil také do různých sportovních kroužků. Byly to spíše takové ty hodinky v tělocvičně na vyblbnutí po skončení vyučování kdy ostatní seděli v družině. Nikdy nic profesionálního. Ani si nevzpomínám, že by se kdysi krom fotbalu pořádaly i na této věkové úrovni různé ligové zápasy, jako je tomu dodnes. Jsem za tyto chvíle rád i když jsem na kolektivní sport spíše nemehlo. Pohyb zvláště pro dnešní mladou generaci je dle mého názoru důležitý a vážím si toho, že můj bratranec sdílí stejnou myšlenku a krom toho ji i úspěšně s velkým zájmem realizuje. Zároveň nejsem ani jeden z těch radikálů, kteří by dětem počítače a mobilní telefony úplně zakazovali. Zbytečně bychom jím tím tvořili handicap a ztráceli by zkušenosti, které budou bezesporu ve svém budoucím zaměstnaní potřebovat. Dnešní doba se již bez počítačů neobejde a nemá cenu to našimi puritánskými názory měnit. Všeho ale s mírou!!

Počátky elektrotechniky

Ve dvanácti letech mě má babička přihlásila do elektro-kroužku, kam se mnou poprvé šel můj děda. Vedl jej zkušený technik všeho směru a radioamatér pan Lupač. Vyučoval mé vrstevníky základním principům a pravidlům elektroniky, elektrotechniky a konstrukcím. Všechno postaru jen s páječkou a nářadím, které jsme často měli od táty, strýce nebo dědy. Prvním úkolem bylo naučit nás pájet. Každý musel zapájet alespoň 300 drátků na plošný spoj, aby se naučil ovládat páječku a dokázal pevně prolít spoj. Spáleniny a řezné rány už raději nepočítám. 🙂 Součástky jsme si nekupovali. Pěkně jsme si všechno museli vypájet z pokažených desek, které někdo do kroužku daroval. Plošné spoje na které jsme naše pokusy konstruovaly jsme si sami kreslili (obkreslovali) fixou na cuprextit a leptali v umyvadle. Nápady na konstrukce a schémata jsme nacházeli ve „školičce“ což byl časopis vytvořený výběrem článků vhodných pro začátečníky z Amatérského rádia. Stavěli jsme různé zesilovače, blikače, houkátka, zdroje a všechno, na čem jsme se něco naučili a z čeho jsme měli radost, že funguje a mohli se s tím pochlubit doma. Pokud jsme nalezli nějaké zajímavé zapojení na internetu, častokrát jsme potřebovali sehnat součástky, které se ze starých desek vymontovat nedaly. Ani opavská firma Tipa neměla vždy vše, co jsme sháněli v sortimentu. Musím ale zpětně uznat, že držela a dodnes drží slušný základ nářadí a součástek pro každé malé dítě, které se do místního elektro-kroužku přihlásí. Absencí součástek, nebo jiného materiálu v místním obchodě nás pan učitel Lupač vedl k náhradnímu řešení. Až zpětně si uvědomuji, nakolik jsem za vedení k individualismu a hledání vlastních řešení a inovací dodnes rád. I když mi tenkrát připadalo, že výuka je chaotická a moc na sebe nenavazuje, teprve s příchodem na střední školu mi došlo, jak velký náskok v technických předmětech proti ostatním mám. Dnes jsou začátky s elektroniku značně jednoduší a vnímám to i tehdy, když se do kroužku zajdu se sentimentem po letech podívat. Kolik je video-návodů a článku na internetu? Kolik součástek se dá za pár korun z Číny sehnat? Za nás bylo maximálně tak nepájivé pole.

První soutěžní zápolení

Pravidelně na jaře probíhala a stále probíhá soutěž dětí a mládeže v radio-elektronice. Zde se nejprve na okresní, poté na krajské a pro nejlepší z nás na závěr i na celorepublikové úrovni poměřovaly schopnosti ve třech věkových kategoriích. Soutěžilo se ve třech oblastech. První byl teoretický test s možností volby, kde bylo možné urvat maximálně pětinu bodů. Druhu oblastí byl domácí výrobek. Ten jsme stavěli od zimy v kroužku s pomocí pana učitele a doma s pomocí dědy nebo táty. Výrobek jsme museli opatřit také dokumentací se schématem, seznamem součástek a popisem funkce. Když se zpětně na některé dokumentace divám, neuznali by je dneska ani jako semestrální práci na vysoké škole. Ve svých dvanácti letech jsme ale bývali na své domácí výtvory pyšní a některé z nich dodnes nejen já využívám. Poslední etapou soutěže byla stavba zadaného výrobku na soutěži. Dostali jsme kupu součástek, plošný spoj a návod, ve kterém byla často nějaká bota, aby to nebylo zase tak jednoduché a trochu nás to i potrápilo. Tato část soutěže byla nejzrádnější. Pokud se někomu nepovedlo výrobek oživit ztrácel okamžitě 30 bodů, což jej rovnou atakovalo na poslední příčky žebříčku. Ostatně jsem se o tom přesvědčil hned při mé první soutěži v roce 2009. Mohl však získat ještě 30 bodů za vzhled výrobku, což bylo jedno z důležitých kritérií hodnocení. Soutěžil jsem celkem asi pětkrát. Kromě prvního kola jsem se umisťoval na předních, ale nepostupových pozicích. Teprve v roce 2013 jsem jako náhradník postoupil do celorepublikového kola v Hradci Králové, které jsem také vyhrál.

První skutečná práce

Postupem času jsem v kroužku dospěl do fáze, kdy již nebylo možné se dále na této úrovni zdokonalovat. Základní principy elektroniky jsem měl již v malíčků a všechno různé postaveno a odzkoušeno. V roce 2011 mě z kroužku vytáhl jeden z bývalých odchovanců, Richard Vacula, který rozjel ve společnosti Tipa sekci výroby a vývoje vlastních elektrotechnických stavebnic. Nabídka brigády v oboru, kterému se věnuji a bavil mě mne nadchla. Začal jsem tedy přes letní prázdniny docházet do firmy kde jsem balil součástky do elektrotechnických stavebnic a pájel moduly pro zákazníky. Při tom jsem pozoroval starší kolegy jak pracují na vývoji dalších typů stavebnic a vyptával se na věci, které mě zajímali. Získal jsem zde solidní základ v návrhu plošných spojů, konstrukci složitější elektroniky a technické dokumentace. Dokonce jsem se zde naučil programovat mikrokontroléry, což byly vůbec mé první pokusy v programování a zároveň základ pro vývoj sofistikovanějších systémů a aplikací založených na složitějších algoritmech. Postupem času jako jsem byl přitažen do podniku jsem i já přitáhl někoho dalšího z kroužku aby nastoupil na mé místo k sáčkování a pájení a věnoval se vývoji stavebnic. Nejzdařilejší konstrukce uvádím zde.